ODRÁŽEDLA / Vraník odrážecí

Každá dřevěná hračka vypráví příběh.

„Už mi zase došla mouka,” povzdychla si maminka.
„Já ti pro ni dojedu, chceš?” nabízel se hned ochotně malý Míša.
Maminka se rozesmála: „I ty moje zlatíčko, jak bys to provedl?”
„Sednu na koníka a jsme tu hned přeci. Dívej,” odpověděl chlapeček a odběhl z kuchyně do pokoje.
Posadil se na svého Vraníka, a se slovy: „Rychle, koníku, rychle,” objel celý pokoj. Z poličky vzal prázdnou krabičku, kterou měl na hraní a rychle s ní uháněl zpátky do kuchyně a pyšně cennost podával mamince.
„No ty jsi můj záchranný rytíř, co já bych bez tebe dělala?” smála se maminka a něžně pohladila Míšu po vláscích. Ani jeden z nich už ale neviděl, jak se dřevěnému koníkovi napjala hruď. Ta pochvala přece patřila i jemu. On také pomáhal. A jak rád.